Inscenačnímu týmu se podařilo stvořit v olomoucké opeře Modrovousův hrad katedrálu

Obnažené tmavé jeviště, kde stojí jen telefonní budka, o to víc kontrastuje s mistrovskou hudbou, mimořádnými pěveckými i tanečními výkony a nesmrtelným příběhem, který má co dočinění s legendou zvanou Modrovous. Řeč je samozřejmě o operním kusu Modrovousův hrad, který uvádí od 17. února 2023 Moravské divadlo Olomouc a u kterého jsem si uvědomil, že jde o velkou inscenaci evropského formátu. Díky precizní režii Daniely Špinar si divák znovu uvědomuje, jakou hloubku a sílu skýtá její talent a umělecké vyjádření.

Silnou stránkou je samotná hudba maďarského skladatele Bély Bartóka, která evokuje éru vzniku samotné opery. Byly to moderní proudy symbolismu i impresionismu, což byl každopádně i záměr libretisty Bély Balázse. Zároveň bylo oběma tvůrců jasné, aby byla hudební složka byla typicky maďarská a aby vyrůstala z maďarské lidové hudební tradice a poetiky. A to se jim výsostně podařilo, i když jde o starověkou legendu o knížeti Modrovousovi.

Na jevišti Moravského divadla Olomouc se tak odehrává „divadlo duše“, které je tajuplným příběhem a které už od prvních minut svádí a láká publikum do svých tenat. A je to neuvěřitelná jízda. Když do Modrovousova hradu přichází Judita, zjišťuje, co je za zamčenými dveřmi – stejně tak záhadných jako je její novomanžel. Právě oba pěvecko-herečtí představitelé (basista Jiří Přibyl coby Modrovous a sopranistka Barbora Perná v postavě Judity) dávají olomoucké inscenaci kromě velkých hlasů i vzruch a napětí. Obdivuhodně splynuli s hudbou i postavami, které odhalují svá tajemství, lásku i bolest.

Přitom k atmosféře představení přispívají nemalou měrou jak balet, tak mužský sbor, který v rámci Bartókovy opery interpretuje dílo Zoltána Kodályho, vrstevníka a velkého přítele Bartóka. V inscenaci totiž zazní dvě sborové písně psané pro mužské hlasy, a to Katonadal, která by se dala přeložit jako Píseň vojáka, a Esti dal, neboli v českém jazyce Večerní píseň. Obě písně svou sugestivní náladou rámují hodinovou inscenaci, jejíž jádro tvoří opera Modrovousův hrad, která plynule přechází do Kodályho Tanců z Galanty.

„Opera Modrovousův hrad je intimní soustředěný dialog dvou lidí, který se odehrává v reálném čase což je u operního díla neobvyklé. Hudba je přesně ten styl, který se mi líbí, melodická moderna inspirovaná Debussym, kterého mám hodně ráda. Interpretací libreta je možných opravdu mnoho a myslím, že si s ní každý vezme to, co potřebuje a chce slyšet,“ řekla Daniela Špinar už během premiéry.

Mimochodem, na tomto náročným a netuctovým operním titulu pracovalo ještě několik kumštýřů – ať už je to Petr Šumník (hudební nastudování a dirigent orchestru MDO), Ludmila Hellová (sbormistr), Vilma Bořkovec (dramaturgie), Lucia Škandíková (scéna) nebo Linda Boráros (kostýmy), přičemž pod choreografií jsou podepsáni Daniela Špinar a Tono Ferriol. I na nich stojí tvůrčí potenciál, emocionální hodnoty a světové parametry

Na hraně včerejška a zítřka – tak se mi jeví nejen celá inscenace, ale i snažení a mladý pohled Veroniky Kos Loulové, umělecké šéfky opery a operety v MDO. Ani Modrovous není žádný jarmark marnosti či staromilství, nýbrž oduševnělá cesta do světa harmonie a krásy.

A možná byste měli také vědět, že další repríza inscenace, která je uváděna v maďarském originále s českými a anglickými titulky (přičemž obě role alternují David Szendiuch a Mária Székelyová), bude uvedena 15. prosince…!

Robert Rohál

Foto archiv: MDO