Co nám na sebe prozradil zpěvák Radim Flender?

Radima jsme zaznamenali jako zpěváka v několika pražských muzikálech, ale v poslední době i na několika akcích, kde on byl hlavní hvězdou. Navíc jsme se dozvěděli o chystané spolupráci s Lucií Vondráčkovou, proto jsme se rozhodli Radima pro vás vyzpovídat.

Kdo je Radim Flender?

To je mi otázka. Radim Flender je zpěvák, který díky tomu, že si na všechno přicházel sám a pomalu, teprve teď ve 43 letech rozjíždí svou kariéru. Mám dvě dcery, které obě hrají divadlo, ale ani jedna nezpívá. Je to zajímavé. V naší rodině z tátovy strany jsme tři bratranci muzikanti, leč v předcích nemáme ani jednoho a mezi potomky už taky ne.

Měl jste k hudbě blízko už od dětství?

Spíš až na vojně. Tam se hodilo umět hrát mazákům „Když mě brali za vojáčka“ Po vojně jsem potkal osudovou postavu mého života. Byl to Ístr, kolega z práce, který mě naučil pořádně hrát. Měl jsem takový sešítek, vlastně ho mám někde dodnes, v něm napsané názvy písní a pod nimi řady akordů. S tím jsme hrávali po hospodách a sklízeli první potlesky.

Hrajete na nějaký hudební nástroj?

Ano, hraji na kytaru. Je možná zajímavé na jakou a jak. Začínal jsem, jako asi všichni, na španělku. Potom jsem přešel na westernovou a náhoda tomu chtěla, že jsem objevil devíti strunou kytaru. Byla to láska na první poslech. Od té doby už hraju jen na „devítistrunky“. Asi tak před čtyřmi lety jsem si nechal od kytaráře postavit malinkou „devítku“ a řešil jsem jak si jí na sebe zavěsit. Postupem času jsem si jí začal připínat kolem pasu a bylo.

Začínal jste s nějakou kapelou?

Hráli jsme nejdřív po těch hospodách.  Až později přišlo na hraní vlastní tvorby. První moje opravdová kapela se jmenovala Ratolest. Hráli jsme autorské písničky na folkových festivalech a byla to dost hrůza.

Kolik let skládáte?

Začátky mého muzicírování se dají datovat do doby těsně po vojně, takže asi tak rok 1994. To jsem začal dělat v první práci a potkal osudovou postavu mého života. Ne nebyla to žena, ale kupodivu chlap.  Ale ne tak jak si myslíte, šlo o muzikanta, který si brnkal v pauzách na kytaru a protože to byl sólový kytarista, tak potřeboval někoho, kdo mu bude hrát doprovod. Já v té době uměl asi pět akordů, tak jsem se k němu přidal a on mě vlastně všechno naučil. Spolu jsme pak objížděli festivaly a oblbovali holky. Postupem času jsem začal skládat vlastní věci a skladatel byl na světě.

Kde berete inspiraci?

Ani nevím. Nejvíc věcí mě napadá, když nemám zrovna dobré období. Asi tím ventiluju nějaký přetlak emocí. Dvakrát v životě jsem zažil situaci, kdy jsem si sedl ke kytaře, vymyslel melodii a najednou začal přicházet text. Ale tak, jakoby mi ho někdo diktoval, vůbec jsem o tom nepřemýšlel, jen jsem psal. Šlo to tak rychle, že jsem nestíhal ani zapisovat. Pak jsem si to přehrál a normálně jsem se rozbrečel štěstím. Když jsem si to pak po sobě četl, vůbec to nebyla má slova. Prostě mi to fakt nadiktovala nějaká můza. Od té doby na ní stále čekám. Občas přijde, napoví mi začátek, zase frnkne a nechá mě se s tím trápit. Mám pocit, že okolo nás mizí věci, v kterých by byla nějaká poezie. Když si vzpomenu na starý Žižkov, opadané omítky, chabé osvětlení, na každém rohu plná hospoda, to všechno mělo v sobě poezii. Takové staré nádraží v jednu ráno, tam to občas ještě je, ale mizí to. Opravené domy mi přijdou takové „sterilní.“ Anebo to už neumím vidět.

V jaké hudbě jste se našel? Jakým vývojem jste prošel?

Začínal jsem na folku a do velké míry jsem stále folkař. Je pravdou, že postupem času a díky Hwězdné Pěchotě, v níž hraju revivaly na různých akcích, jsem se začal posouvat do poprocku, ale ta sláma mi z bot kouká stále.

Pohybujete se mezi různými hudebními styly, v čem vnímáte svůj největší potenciál?

To je těžké říct. Ale snad se mi daří vkládat do zpěvu emoce. Mám rád, když je na nosnou melodii napsaný i krásný text, kterým se dá něco říct. To je velmi často ve folku, ale i v muzikálech se to objevuje. Tak ta interpretace, to mi snad jde.

Co chcete svou hudbou sdělit?

Nevím, jestli chci něco sdělit, na to je dobrý třeba Kryl, Nohavica, nebo Landa. Ti uměli pracovat se slovy a dát do nich sdělení. To bych si o sobě tvrdit nedovolil. Já píšu muziku spíš srdcem. Ne snad, že bych v textech neměl děj, na tom si zakládám. Myslím, že písnička by měla mít děj, aby si posluchač mohl v písni číst, ale hluboká sdělení většinou nemívám. Píšu o životě spíš formou popisu, než návodu. Dlouho jsem se vyhýbal tématům lásky. Přišlo mi to příliš jednoduchý. Zamiluju se, jsem toho plný a tak to hodím na papír. Pak mě nechá a zase mám co hodit na papír. Po čase mi došlo, že písně o lásce, jsou vlastně ty úplně původní písně. V tom je základ celé muziky. Nalákat na píseň svou vyvolenou. A tak jsem se i tomuto tématu přestal vyhýbat.

Co chystáte?

Chystám výběrové CD. Jak jsem psal, skládám už dlouho a za tu dobu jsem složil asi tak 70 písní. Samozřejmě velice rozdílné kvality, ale i tak je z čeho vybírat. Sesbíral jsem všechny možné demáče, které jsem kde našel, zapojil i hlavu a na leccos jsem si ještě vzpomněl a poslal jsem to kamarádovi, který mi z toho udělal výběr deseti věcí, na kterých teď pracujeme. Myslím, že to bude zajímavá kompilace písní, protože mezi nimi bude těch 20 let. Za tu dobu jsem prošel velkou změnou jak já, tak i má tvorba. Myslím, že to bude jako Best off zatím neznámého autora :-). Dokonce se mi podařilo oslovit i Lucii Vondráčkovou, která tam nazpívá dvě písničky. Chystáme i videoklip, tak snad to všechno klapne.

Co máte nejradši na povolání zpěváka? Byl to Váš sen?

Říká se, že zpěvák zavře pusu a má sbaleno. To by se mi líbilo, protože já většinou naše koncerty zvučím a tak se s tím musím tahat, zatím co ostatní už jsou na baru. Ale vážně. Já nevím, jestli to tak mají ostatní, ale pokud v sále sedí třeba jen jeden člověk, do něhož ty emoce z mého zpěvu takzvaně „lezou“, tak mě poleje nádherný pocit. Myslím si, že muzika je hlavně o přenosu emocí a když se to povede, je to nepopsatelný pocit. Jako kluk jsem zpívat netoužil, ale teď o to víc.

Jakou hudbu posloucháte ve volném čase?

Asi bez omezení žánrů. Oslovuje mě každá dobře udělaná muzika. Například Sting je skvělý.

A z českých kolegů?

Vojta Dyk je skvělej zpěvák s parádní technikou. Onehdá jsem zpíval na jedné akci a přede mnou tam zpívala Gabriela Urbánková. Je to muzikálová zpěvačka, a když začala zpívat, hodně to na mě zapůsobilo. Přenesla na mě emoce a to je prostě nejvíc. Nebo na první čtené muzikálu Rocky, tam zazpíval LW Frenk písničku trenéra Rockyho a to bylo nezapomenutelný.

Na čem momentálně ještě pracujete?

Už 23 let píšu písničky a zatím s nimi moc mezi lidi nelezu. Občas složím nějakou tu kapelu, chvilku vystupujeme, pak se kapela rozpadne a je zase ticho. Tak jsem si řekl, že když je mi už 43 let, je asi nejvyšší čas těm písním dopřát publikum. Největší motivaci mi dodal Pavel Rameš, když mi řekl, že ta muzika má něco do sebe a tak jsem vzal vše, co jsem si pamatoval, či měl někde nahrané a poslal jsem to Charliemu Blažkovi, který mi pomohl vybrat deset nejlepších.

Co vás momentálně zaměstnává nejvíce?

Krom práce mě nejvíc zaměstnává muzika. V různých podobách. Zpívám, hraju, zvučím a snažím se i skládat. Ovšem nejvíc se soustředím na nahrání toho CD. Velice mě potěšilo, že se na něm bude podílet Lucie Vondráčková, která si z mého repertoáru vybrala dvě písničky.

Jak jste přišel zrovna na Lucii Vondráčkovou?

Bylo to dílem náhody. Za těch 22 let, co skládám, jsem napsal hodně věcí pro zpěvačky. Bylo mi těch písniček líto, protože jsou to přeci jen moje „dětičky“ a tak jsem je chtěl na CD taky zařadit, ale nechtěl jsem to řešit jako například Tomáš Klus v krásné písničce Nina. Proto jsme začali přemýšlet koho oslovit. Přítelkyni napadlo oslovit Lucii Vondráčkovou. Sedli jsme k emailu, napsali jsme jí a do přílohy přiložili dvě skladby. K velkému překvapení přišla odpověď, že se jí jedna věc líbí, ale ta druhá tolik ne. Snažil jsem se Lucku přesvědčit, aby dala šanci i té druhé, ale ona mi napsala, ať jí pošlu nějaké jiné, mám-li. Poslal jsem jí tedy všechno, co jsem pro ženský hlas měl a ona si opravdu ještě jednu vybrala. Bylo to jak ve snu.

Radime, jak jste se objevil na muzikálové scéně? Jak to přišlo?

Bylo to dílem náhody. Hraju a zpívám už víc jak 20 let a za tu dobu se mě hodně lidí ptalo, proč nejdu do Super Star, nebo jiný soutěže.  Odpovídal jsem, že to asi není pro mě. Ale potom mi začala jedna spolužačka ze základky posílat pozvánky na konkurzy do muzikálů. Tomu jsem už neodolal a na nějaký ten konkurz vyrazil. První nevyšel, ale ten druhý už ano. Potřebovali „gorilu“, co umí zpívat. Tak jsem začal zpívat v muzikálu Rocky a bylo to jak ve snu. Vystoupit před 2 tisíci lidmi a vnímat tu energii. Byl jsem nervózní, abych to kolegům nepokazil, ale dopadlo to dobře. Byla to malá role.

Takže muzikály přišly později?

Jak jsem hrával po festivalech, svatbách a hospodách, tak se mě lidi ptali. „Proč ty nejdeš do tý Superstár?“ a podobný dotazy. Nicméně ta má spolužačka šla ještě dál a začala mi posílat ty odkazy na konkurzy do muzikálů. Chvilku jsem sbíral odvahu, až jsem se tam jednou vypravil. První konkurz nevyšel, ale hned ten druhý ano. Rázem jsem stál na prknech, která znamenají svět, a hrál jsem v muzikálu Rocky. Byl to neuvěřitelný pocit. Štěstí smíchané s nervozitou, abych to ostatním nepokazil. Musím říct, že mě opravdu překvapila vstřícnost ostatních herců, kteří mě za pochodu učili jak se chovat v divadle, (že se třeba nepíská) a jak dělat dobře muzikál. Mám před sebou ještě dlouhou cestu, ale ta cesta je prostě úžasná.

Máte teď volno, jak ho trávíte? Co dovolená, cestování?

Úplně volno nemám, musím chodit do práce, ale na cestování si chvilku najdu. Cestuji se svou přítelkyní. Ať už na motorce, nebo autem. Většinou si děláme prodloužené víkendy, protože musím šetřit dovolenou. Miluju českou krajinu. Byli jsme letos v Novohradských Horách a našli tam krásný rybník s rašelinovou vodou. Úžasné místo.

Hlas si během léta odpočine, anebo máte i během prázdnin pěvecká vystoupení na různých akcích?

Zpívám celoročně. Pokud zrovna nehraji v muzikálech, tak zpívám s kapelou, nebo na akcích, kam si mě pozvou. Miluju zpěv a muziku celkově. Je to „holka“, která vás nikdy neopustí. Dává víc, než bere.

Kdo je takovým vaším největším českým nebo zahraničním uměleckým vzorem?

Já mám na každou věc někoho jiného. Jak jsem psal, tak ve zpěvu je to třeba ten Vojta Dyk, ale třeba coby showman je pro mě vzor Matěj Ruppert. Na herectví Karel Roden.

Co Vás vlastně živí?

Práce (smích). Dělám u firmy, která se zabývá výrobou výtahů a eskalátorů. Já mám na starosti ty eskalátory. Dělám to už 16 let a ještě asi chvilku budu. Živit se muzikou není úplně legrace, a pokud někdo moc chce, tak musí mnohdy vzít i věci, které mu nejsou úplně po vůli. A tomu se chci já vyhnout. Miluju muziku, a nechci jí nikterak znásilňovat, snad mi to vydrží.

Kde Vás můžeme vidět?

Hraju v muzikálu Shrek, což je krásný představení s úžasnou muzikou. Je tam úžasné obsazení a nádherný sbory. Musím říct, že autoři si s tím opravdu dali práci. Potom by se měl vrátit muzikál Rocky, asi na podzim 2019. Jak dotočím CD, tak se budu snažit objet co nejvíc koncertů, protože to je asi to, co mě baví nejvíc. No a v neposlední řadě mě můžete vidět v takové žižkovské revivalové kapele Hwězdná Pěchota, s níž objíždíme republiku a hrajeme na různých akcích jako třeba svatby, zábavy, narozeniny a tak dále.

Proč Hwězdná Pěchota?

To byl nápad jednoho našeho kamaráda, který lehce pod vlivem, upadl do našich nástrojů a řekl. „Vy jste taková hvězdná pěchota“ No a nám se to líbilo, tak jsme si jen pozměnili V za W, kvůli lepšímu odlišení od té soutěže, a bylo.

Máte nějaký muzikálový, pěvecký či divadelní sen?

Muzikálový? Asi bych si rád zahrál a zazpíval Shreka. Zaprvé mi tak lidi říkají od doby, kdy ten film vyšel a za druhé je to krásné zpívání a hraní. Ten muzikál je krásně napsaný. A pěvecký sen? To je jasné, aby se lidem líbily mé písně a já mohl jezdit po koncertech a zpívat je. To by bylo asi nejvíc.

Kam byste byl rád, aby se vaše kariéra obecně vyvíjela?

Především směrem k divákovi. Baví mě ta komunikace s publikem. Ten přenos emocí. Jak mi řekl můj kolega z muzikálu Oldřich Kříž: “Potlesk je návykový, bacha na to!“ a měl pravdu. Nejvíc by mě samozřejmě potěšilo, kdybych mohl lidi oslovovat prostřednictvím svých písní, ale v muzikále, či divadle je to taky super. Jsem prostě komediant (smích).

Jak to máte s oblékáním, řešíte to s někým či sám bez stylistů?

Mé oblékání zatím prochází kontrolou mé přítelkyně. Mnohdy mi řekne, že to co mám na sobě je strašné. Většinou jí uklidní má odpověď, že jdu jen s košem. (smích).

Když si chcete skutečně odpočinout, jak relaxujete?

Já nejlíp relaxuju, když někde hrajeme. Ten kolotoč: Přivézt, postavit, zapojit, nazvučit, odehrát, sbalit, naložit, odvézt, uklidit a usnout s úžasným pocitem, že se to povedlo. Ale jízda na motorce krásnou českou krajinou je taky skvělá. Nějak neumím ležet na lehátku a nic nedělat, to mi nejde.

Máte nějaké životní motto, kterým se třeba i řídíte?

Nic nečekej, vyhneš se zklamání. Nejdůležitější je štěstí.

Co pro vás znamená úspěch?

Úspěch? Určitě plný sál. Vidět, že lidi v publiku se smějí, či pláčou. Slyšet hrát svou písničku úplně cizího člověka. Myslím, že já jako autor, jsem povinný ty písničky nabídnout lidem, protože ty skladby jsou svébytné a zaslouží si to.

Co vás momentálně zaměstnává nejvíce?

Krom práce mě nejvíc zaměstnává muzika. V různých podobách. Zpívám, hraju, zvučím a snažím se i skládat. Ovšem nejvíc se soustředím na nahrání toho CD. Velice mě potěšilo, že se na něm bude podílet Lucie Vondráčková, která si z mého repertoáru vybrala dvě písničky.

Jak jste přišel zrovna na Lucii Vondráčkovou?

Bylo to dílem náhody. Za těch 22 let, co skládám, jsem napsal hodně věcí pro zpěvačky. Bylo mi těch písniček líto, protože jsou to přeci jen moje „dětičky“ a tak jsem je chtěl na CD taky zařadit, ale nechtěl jsem to řešit jako například Tomáš Klus v krásné písničce Nina. Proto jsme začali přemýšlet koho oslovit. Přítelkyni napadlo oslovit Lucii Vondráčkovou. Sedli jsme k emailu, napsali jsme jí a do přílohy přiložili dvě skladby. K velkému překvapení přišla odpověď, že se jí jedna věc líbí, ale ta druhá tolik ne. Snažil jsem se Lucku přesvědčit, aby dala šanci i té druhé, ale ona mi napsala, ať jí pošlu nějaké jiné, mám-li. Poslal jsem jí tedy všechno, co jsem pro ženský hlas měl a ona si opravdu ještě jednu vybrala. Bylo to jak ve snu.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Mgr. Helena Novotná

Foto: archiv Radima Flendera