Herecký život, ten je vždycky plný překvapení, říká Ivan Franěk

Dvě slova jako klíč je nový český film, který vznikl podle knihy Josefa Formánka. Tu jsem nečetl, ale to, co vytvořil režisér Dan Svátek a kameraman Jakub Šimůnek, tak to klobouk dolů. Navíc tam hrají výborní herci – Ivan Franěk, David Švehlík a další, třeba Daniel Olbrychski a Pierre Richard, kteří dávají snímku další rozměr. Film je o lásce, vztahu dětí a rodičů, odpuštění a také o neznámých silách, skládají silný příběh, který vám jen tak z paměti nevymizí...

A právě s Ivanem Fraňkem přinášíme rozhovor. I když natočil řadu filmů ve Francii a Itálii, kde je vyhledávaným a ceněným hercem, mimořádnou roli ztvárnil i v posledním českém snímku Dvě slova jako klíč…

Jak prožíváš letošní rok? Určitě jsi měl jsi hodně práce…

V březnu a dubnu jsem natočil napůl dokument, a napůl hraný film, který se natáčel v Kalábrii, ale jinak je tento rok je ve znamení premiér. V dubnu měl premiéru italský seriálu Christian, pak proběhla premiéra česko-slovenského seriálu Vědma. V dubnu byla také premiéra prvního ze dvou francouzských filmů Tři mušketýři: D'Artagnan, a v červnu proběhly v Bratislavě a Praze premiéra česko-slovenského filmu To ty nosíš smůlu, lásko.

A 20. července proběhla v Praze premiéra film Dvě slova jako klíč. Původně jsme doufali, že film bude vybrán na festival Karlových Varů, což se nakonec nestalo, nicméně už předtím jsme chystali pražskou premiéru do Prahy s tím, že do kin bude nasazen 27. července. Velice jsme si těšili s tím, že publikum ocení to, co se udělalo. Bylo to náročné natáčení během dvou pandemických let. Procestovali jsme kus světa, a je to vidět a cítit, navíc film má i vynikající obsazení…

Pokud vím, tak film Dvě slova jako klíč měl světovou premiéru i na festivalu v Cannes?

Film měl oficiální projekci 21. května na festivalu pod hlavičkou Českého filmového fondu, ale nebyl v žádné ze soutěží. Chtěli jsme film chtěli ukázat zahraničním distributorům, zahraničním agenturám a ředitelům zahraničních filmových festivalů. A také jsme chtěli film ukázat festivalovému publiku, který film ocenilo. Myslím, že už tehdy probíhala první jednání o koupi filmu do zahraničí. Díky patří již zmíněnému Českému filmovému fondu, který tam měl stánek a který umožnil první projekci tohoto filmu v zahraničí.

Herecké obsazení nejnovějšího filmu Dana Svátka, kde hraješ ty a David Švehlík hlavní role, je bombastické…

To je pravda. Je tam třeba skvělý francouzský herec Pierre Richard, který se stal hvězdou už v sedmdesátých let. Naši diváci ho znají z filmů jako Velký blondýn s černou botou, Roztržitý nebo Rána deštníkem. Těch úspěšných komedií ale natočil mraky. Dále je to Daniel Olbrychski, polský herec, který působil dlouhá léta ve Francii. Spolupracoval s významnými režiséry, natočil řadu skvělých filmů…. Pro mě to byla fantastické i v tom, že jsme spolu během natáčení mluvili francouzsky, také vzpomínal na své působení ve Francii, zpívali francouzské písničky. Já vzpomínám na jeden seriál Příhody pana Michala, to jsem byl ještě malý kluk, kde Daniel hrál takového divokého Tatara na koni. A můj kamarád Michal Kňažko, se kterým jsem se připravoval na Tři mušketýry a začal jsem šermovat. A když Michal Kňažko zjistil, že točím s Danilem, tak říkal: A víš, a právě Daniel je čestný členem české šermířské školy. Takže myslím, že Daniel to dostal za ty filmy, kde točil ty Tatary, protož byl výborný na koni i s mečem… Pak jsou tam dva výborní japonští herci – mladá herečka Juki Iwasaki,se kterou jsem měl možnost pracovat v italsko-japonském filmu White Flowers, a Gen Seto, který žije v Rakousku.

V tomto filmu se objevují také Jana Nagyová Pulm, Diana Dulínková, Jaroslav Dušek nebo Marika Šoposká. Jaké máš vztahy s francouzskými a italskými herci, s nimiž se často zatkáváš v zahraničí?

Myslím si, že pohodové, tak to má i při práci být. Je důležité, když je příjemná a přátelská atmosféra. V drtivé většině narážím na lidi, kteří jsou ať už jde o kolegy či štáb fajn. Já osobně nevyhledávám žádné spory a problémy a jsem rád, když to mezi námi funguje i mimo plac. Měl jsem tu štěstí pracovat s velkými francouzskými hvězdami jako Daniel Auteuil, Gérard Depardieu nebo Vincent Cassel, či s italskými hráči jako je třeba Toni Servillo s nimiž je radost pracovat. Nestanou se z nás všech přátelé na celý život, ale ze zkušenosti vím, že po letech, když se objevíme na place, tak ten dialog zase pokračuje.

Ta moje práce, to je vlastně plno nekonečných dialogů, které skončí až tady jednou jeden z nás nebude. Ale takové mám skvělé dialogy vedu jak s českými herci, tak s herci v Itálii nebo Francii. Všude se cítím dobře, mám rád pracovní klid a pohodu a za to děkuju.

Co tě čeká ještě do konce tohoto roku? Co je v plánu?

Je toho dost. Můžu zmínit polský projekt, ale také italský seriál nebo český historický seriál. Mám pořád co dělat. Herecký život, ten je vždycky plný překvapení. Hlavně je s tím spojené časté cestování, kdy trávím více času v letadle než doma v baráku. Ale s tím nic neudělám a moje rodina si zvykla.

V létě jsi hodně točil a tím pádem cestoval právě za prací. A když už máš volno, tak je to taková rozkouskovaná dovolená. Byl čas zajet za maminou do Plzně a za bráchou?

Rozkouskovaná dovolená? Tak to sedí. Díky tomu, že se filmy točí v létě, plánovat tři týdny s rodinou nejde. Ale když budu moct třeba jen dva tři dny, tak jsem s rodinou, to je jasné. A za mámou jezdím rád. Vím, už druhý rok je sama, a tak jak já, tak brácha, za ní jezdíme, jak je to možné. Když jsem v Čechách anebo točím někde poblíž, třeba v Polsku, tak se vždycky rádi vidíme.

Který tvůj film či filmy má vaše maminka nejradši?

Maminka byla v červnu na premiéře komedie To ty nosíš smůlu, lásko, u které se moc bavila, hlavně ocenila moji komiku... No a v červenci viděla Dvě slova jako klíč a film se jí také moc líbil. A já mám radost, že mě viděla ve dvou diametrálně rozdílných hereckých polohách. Bohužel neviděla řadu zahraničních filmů, ve kterých jsem hrál, filmů a které se do Česka nikdy distribučně nedostaly.

Robert Rohál

Foto archiv Ivana Fraňka