Můj největší kůň je moje práce, v tom mám velké štěstí, říká herec Petr Franěk
Během let byl Petr Franěk v několika divadelních angažmá, ale dnes už je poslední roky v Praze. Jednak hraje v Divadle Radka Brzobohatého, jednak je vidět v televizi. Objevil se v seriálech Znamení koně, Okresní přebor, Specialisté, První oddělení nebo První republika. I když hraje hodně grázly, není to pravidlo. Jeho herecký potenciál je podstatně širší.
I když máš za sebou řadu televizních i filmových postav, tak jsi hlavně divadelní herec. Kde jsi všude působil?
Takže jestli můžu chronologicky, tak jsem působil v Mostě, Příbrami, Chebu, Zlíně, Uherském Hradišti a v Olomouci, kde jsem hrál šest let.
Vybaví se ti první role v divadle?
Samozřejmě. Byl to „muž s kolem“ v inscenaci Ostře sledované vlaky v mosteckém divadle. Byly to sice dvě věty, ale na eléva dobrý začátek.
Když jsi byl třiceti lety v Městském divadle Zlín, tak se mi vybavuje představení Maryša, kde jsi hrál Francka. Tutéž hru jsem viděl letos v pražském nastudování, kde ztvárňuješ hospodského. Zajímá mě, na které divadelní role rád vzpomínáš?
Těch rolí bylo hodně. Je to nejen Francek v Maryši, ale také třeba titulní role v Loupežníkovi, George v inscenaci O myších a lidech, Kalaf v Princezně Turandot nebo Faust ze stejnojmenné inscenace…
Když jsi byl jedním z návštěvníků mojí fotografické výstavy, zastavil ses u portrétů Tomáše Valíka a Petra Gábora…
Jak by ne. Peter Gábor mě v Moravském divadle Olomouc režíroval a s Tomášem Valíkem jsem zase hrál v inscenaci Bílá nemoc. Škoda, že už Tomáš není. Byl to nejen dobrý herec, ale taky skvělý člověk a kamarád.
Potkal jsem tě na besedě se zpěvačkou Michaelou Linkovou…
To byla beseda o její knížce Kam se poděl Bůh, a musím přiznat, že mě překvapila. Nejen autentickým příběhem, ale vůbec tím, jak knihu napsala a jak na mě celé její vyprávění zapůsobilo. Ale v tom jsem nebyl sám. Beseda, která se odehrála v Knihovně na Vinohradech, zaujalo všechny přítomné. Mezi známými osobnostmi seděli v publiku třeba hudební skladatel Vítězslav Hádl, operní pěvkyně Libuše Márové nebo překladatel japonské beletrie Jan Levora…
Máš bratra Ivana, který je také herec, a kromě českého filmu se objevuje ve francouzském a italském filmu. Zahráli jste si někdy spolu tady v Česku?
Jednou to bylo, a to ve filmu Hodinu nevíš… Snad se zase před kamerou zase potkáme, rád bych.
Vídáte se s bráškou často?
I když máme každý svou práci, tak se vídáme. Není to tak často, ale když to jde, tak se vidíme. Hlavně v Plzni, kde žije maminka, anebo když je v Praze a něco točí. Jako bráchové máme skvělé vztahy.
Co teď hraješ nebo zkoušíš v divadle?
Momentálně nic nového v divadle nezkouším, takže jsem v očekávání. Moje scéna je Divadlo Radka Brzobohatého v Praze. Hraju v již zmíněné Maryši nebo v komedii Tři letušky v akci. A práce před kamerou? Poslední natáčení jsem měl v historické minisérii v německé produkci, ale objevím se i v seriálu Agrometal, kde hraji vesnického rockera. Teď se zase něco nového chystá, ale nechci to zakřiknout.
Co se ti líbí ve výtvarném světě, co tě bere?
Malování mi moc nejde, a tak obdivuji každého, kdo to dokáže malbou vyjádřit. V každém výtvarném období mám své oblíbence, třeba pánové Tichý a Zrzavý, ale to je na samostatný článek…
Co děláš, když nemusíš vůbec nic a máš čas? A co tvé koníčky, hobby?
Rád utíkám do vnitřního světa. Jsem bohužel dost komplikovaná povaha, a tak se ze svých mindráků a starostí snažím vypsat. Trošku si ten blázinec v hlava utřídit, nejlépe se mi píše v noci. O čem píšu, to asi teď asi nesdělím. Snad jen to, že jde o pohled na každodenní život a jejich konflikty čí konfrontace s problémy doma i ve světě.
Jinak můj největší kůň je moje práce, v tom mám velké štěstí. Miluju cestování, poznávání. Rád jsem zaskočený, co všechno jsem dokázal nevidět. Je toho tolik doma, tak v cizině. Rád se procházím, hodně čtu a věk se snažím zastavit intenzivním cvičením. Hodně mi pomáhá i Kryocentrum v Modřanech.
Robert Rohál
Foto Robert Rohál a archiv Petr Franěk
