Pomlázku a šupačku zažijete jen v Česku, na Slovensku a části Polska

Velikonoční pondělí, též Červené pondělí či Mrskaný pondělek, přichází po neděli, dni, kdy vstal Ježíš z mrtvých. Tradice se sice začaly formovat v období 4. a 5. století, ale lidové zvyky sahají k době raně novověké, ale s největší pravděpodobností dokonce až k pohanským rituálům. Z jakého období pochází šlehání dívek pomlázkami však není úplně jasné.

Pomlázka je český (slovanský) velikonoční lidový zvyk spočívající ve šlehání žen muži. Nejstarší zpráva ve spise od kazatele Konráda Waldhausera z roku 1369, který nese název Postily studentů pražských, se o zvyku píše. V témže spise je uvedeno, že na Velikonoční pondělí a následující úterý se manželé a milenci vzájemně mrskají a plácají metlami (i rukou), házejí se do vody nebo polévají. Proutky by měly být tedy čerstvé a rozhodně by se neměla používat stará pomlázka, ve které již není život. Výraz pro prut či pomlázku „omlád“ (mladá) či ratolest je tedy sám o sobě také vysvětlením. Mladé proutky samostatně či spletené v pomlázku nesou plodnost, zdraví, sílu a naději, jsou nástrojem očistným a omlazujícím, pokud je ho užíváno s mírou.

V duchu zkoumání původu a vývoje slov někteří etnologové vysvětlují význam pomlázky jako předání síly a zdraví zeleným prutem plným života mladé ženě. Každá byla na Velikonoční pondělí chlapci vyšlehána, aby byla zdravá a byla posílena její plodnost. Jiné zdroje vysvětlují, že dívky byly šlehány, aby neoprašivěly a neštípaly je blechy. Tato tradice se uchovala jen ve střední Evropě, přesněji v Česku, na Slovensku a v části Polska, nikde jinde na světě se s podobným zvykem nesetkáte. Možná vás překvapí, že ženy dříve mrskaly muže, ale mužská dominance nakonec v 18. století zvítězila. Jan Hus ve svých spisech zapsal, že ženy mrskaly pruty či bily rukama své muže, aby o Velikonoční pondělí po nich nevyžadovali pohlavní styk a v úterý jim to měli muži vracet.

V neděli měl hospodář právo vyšlehat hospodyni a děvečky ve dvoře ještě před koledníky. Podobné právo měli i příbuzní, kdy na venkově především otec vyplatil své dcerky, ale mohl navštívit i sousedy a příbuzné. Bez obdarování se praktikovala šlehačka posvěcenými metlami na Květnovou neděli po mši svaté, bylo to takové preventivní, chce se až říci zdravotní šlehání, které uplatňovali rodiče a děti mezi sebou (chlapci versus dívky). Podobný zvyk také zapsal v 15. století. Kazatel Jan Rokycana. Šlehal se také dobytek a oráč při první jarní orbě.

Vzájemné šlehání podle etnografů se může naplňovat na Velikonočního pondělí v odpolední čas. Některé prameny uvádí, že se připouštělo až v úterý a říkalo se mu robská mrskačka nebo také ženské právo. Setkat se můžeme také s milostnou pomlázkou, která vyjadřovala náklonnost mezi chlapcem a dívkou. Ti si vyměňovali rány prutem, pak se obdarovali nákladnějším dárkem, a nakonec často oznámili, že k sobě patří.

Spletené proutky či pomlázka spletená z několika pramenů se v každém kraji označuje jinak, například jižní Morava má mrskút nebo mrskačku, Na Slovácku, v okolí Kroměříže a Vsetína dostanete šlahačkou. Na severní Moravě a ve Slezsku vás vyšupou šmigrustem, šmergustem, šmerkustem či šmékustr. Můžete se také setkat s výrazy: pamihoda, jutidom, metla, dynovačka, binovačka, vinovačka, houdovačka, koleda, malovna, šibačka, šlehačka, žila, korbáč, karabáč, hodovačka, tatar, buďačka, tatarovačka, kyčkování, kyčkovanka, šibota, šibák, kocar, čugar, kantar nebo kančúch. Známá je i německá podoba Schmeckostern nebo Aufpeitschen.

Lenka Žáčková