Hudební skladatel a zpěvák Jiří Vondráček vydává u Supraphonu Jubilejní kolekci

Více než šedesát písniček mapujících tvorbu skladatele a zpěváka Jiřího Vondráčka vychází v jubilejní kolekci digitálního alba při příležitosti jeho letošního významného životního jubilea. I když proslul jako hitmaker, je také autorem českého textu slavného hitu Jen dva ta loďka může vézt, který nazpívala v 70. letech minulého století jeho sestra Helena.

Na svém kontě má množství hitů, které natočili ať už jeho sestra Helena nebo jeho dcera Lucie, ale také Karel Zich, Jitka Zelenková, Václav Neckář, Lucie Bílá, Petr Novák s Věrou Wajsarovou, Jakub Smolík, Marcela Králová nebo Petr Kocman a skupina Vokobere. A právě o tom Jubilejní kolekce Jiřího Vondráčka je.

Jiří Vondráček, český skladatel, zpěvák, muzikant a režisér, se narodil 7. ledna 1951 v Chrudimi. Po maturitě na gymnáziu vystudoval herectví na DAMU (1972) a ještě jako student dostal první příležitosti před kamerou. Debutoval poměrně velkou úlohou příručího v drogerii v hořké komedii Panenství a kriminál (1969), načež následovaly další menší role v dnes již zapomenutých filmech Velikonoční dovolená (1971) a Půlnoční kolona (1972).

Po dokončení DAMU si Jiří Vondráček doplnil vzdělání na Lidové konzervatoři, kde v roce 1975 absolvoval studium oboru skladba - dirigování. Mezitím dostal další velkou příležitost před kamerou ve slovenském filmu Dolina (1973) anebo ve filmu Na startu je delfín (1974). Točil také pro televizi, kde dostal hlavní mužské role v příběhu Slůně (1972) nebo v pohádce O Honzovi a Barušce (1977), ke které nahrál scénickou hudbu i písničky. A zatímco jako herec pozvolna končil, jako autor a hudebník na volné noze se našel. Našel to pravé ořechové.

Jiří Vondráček začínal v 70. letech 20. století jako klavírista a baskytarista spoluprací s Lenkou Filipovou a Zdeňkem Mertou. Komponovat začal pro svoji sestru Helenu Vondráčkovou, poprvé to bylo pro album Helena a Strýci, kde zkomponoval dvě písně (Johanka z Arcu a Až jednou sám se probudíš), ale je také autorem textu slavné písně Jen dva ta loďka může vézt (Raindrops Keep Falling On My Head). S další jeho písní Láska zůstává dál získala Helena v roce 1975 stříbrnou Bratislavskou lyru. Největším úspěchem, doslova hitem doby, byla píseň Máš chuť majoránky (1977) v interpretaci Karla Zicha (i ona získala stříbrnou Bratislavskou lyru).

V letech 1978 – 1980 spolupracoval se skupinou Marsyas, 1980 – 1982 pak se skupinou Turbo. V letech 1985 – 1987 hrál ve skupině Bacily, a to v koncertním programu Velká neonová láska, kde hrála prima jeho sestra Helena. V té době se už zaměřil hlavně na tvorbu moderního repertoáru pro tuzemskou popovou špičku: nejen na sestru Helenu, ale také na Václava Neckáře a skupinu Bacily, později i na vycházející hvězdu Lucii Bílou, kterou koncem 80. let doprovázela Vondráčkova kapela Galapetr.

Během devadesátých let se Jiří Vondráček společně se svojí ženou Hanou Sorrosovou soustředil na hudební kariéru dcery – herečky a zpěvačky Lucie Vondráčkové. Úspěšně fungující autorský tandem získal společně s interpretkou řadu ocenění v podobě zlatých a platinových desek.

Kolekce více než šedesáti písniček přináší vedle sólových nahrávek Jiřího Vondráčka (Aprílový počasí, Nebo, peklo, ráj, Jeho království, Může se stát, Nána nevěrná) stěžejní písně pro sestru Helenu (Klavír snů, Báječný flám, Za klobouk si dej trápení, Je to malý svět, Prší, Všechno bych vzala zpět, Jarním loukám, Copacabana) či dceru Lucii (Růže, Vyvolávačka deště, Milování, Žili, byli). Nechybějí ani písně, které natočil, když byl ve skupinách Turbo (Svítá, noc šla spát) a Marsyas (Blues navečer, Tajemství, Výletní hnízdo), anebo společné nahrávky Lenky Filipové (Ať žije show, Bravo pane Stress, Co mi dává sílu žít).

Neméně zajímavé jsou i duety, které Jiří Vondráček nazpíval třeba s Karlem Zichem (My dva tu budem čekat dál) nebo s Marcelou Královou (Dívky a slova), které jen dokládají jeho talent, um a žánrovou pestrost. Už když začal kdysi psát pro svou sestru Helenu, tak to byly skvělé písně, které byly jednak originální, jednak nadčasové – a je jedno, jestli šlo o popík, kantilénu, šanson, baladu nebo rockem „nabušený“ pop.

Ostatně, i během své hudební kariéry si Jiří Vondráček prošel několika styly ve formacích, které sice měly svůj zavedený styl, ale nikdy se tam neztratil. Vždycky byla cítit jeho osobnost, individualita a moře hudebních nápadů. I písně, které psal pro jiné interprety, měly a mají náboj a barevnost. V čem je jejich síla? V muzikantské kvalitě, souznění zpěvu a textu i obrovské profesionalitě.

Robert Rohál

Foto archiv