Libor Podmol přesedlal na rally. Svoji zdatnost otestoval na nejtěžších trasách světa

Freestyle motokrosař Libor Podmol začal závodit v roce 2002 a profesionálním sportovcem je zhruba 15 let. Je prvním neamerickým jezdcem, který vybojoval zlato na X-Games (2013) a svůj úspěch dokázal po třech letech zopakovat. V roce 2014 v Berlíně jako první na světě předvedl trik, který nazval Surfer Flip. Je držitelem titulu Mistr světa ve své disciplíně. Po celou svou kariéru sbíral tituly a medaile, kde se dalo, avšak v roce 2019 obletěl celý svět děsivý záznam jeho pádu. V mnichovské nemocnici bez odkladu podstoupil několik operací. Rovnali mu a zpevňovali kosti nohou, měl je tak dolámané, že vůbec nebylo jisté, zda ještě bude vůbec někdy chodit, natož závodit, ale nevzdal se a letos v lednu se postavil na start nejtěžšího závodu světa, kterým je Rally Dakar. 

Jediný závod, na jehož startu jste letos stál je Rally Dakar. Z dostupných informací, víme, že to byl velice těžký závod.

Říká se, že Dakar je nejtěžší závod světa a já to mohu jen potvrdit. Většina chlapů, kteří se sešli na startu, říkali, co já tu zase dělám, to je hrozný, jsem se asi zbláznil, a to třeba řekl i člověk, který už je po dvanácté v řadě. 

Nebyla to trochu cesta do neznáma? Jak moc bylo pro vás obtížné projet saúdskoarabským pískem?

Ihned, první den, když jsem přijel do Saudské Arábie, tak mi bylo jasný, že připravovat se tam by bylo rozhodně lepší. Neznal jsem ten terén, neuměl jsem číst duny, nedokázal jsem rozlišit, jestli se jedná o mírný nebo hodně strmý kopec a tím to bylo nebezpečnější. Ti, kteří měli více zkušeností říkali, že závod byl extrémně nebezpečný a náročný, a pokud bude trať podobně natažená i v příštím ročníku, tak už závod prý nepojedou. Uprostřed pouště číhá nebezpečí všude. I když je člověk sebelepší pilot, tak může udělat chybu. Byla to pro mě nová disciplína, nový sport...

Proslýchá se, že jste si postavil tým ze samých nováčků. Je to pravda?

Před Dakarem jsem věděl, že chci reprezentovat své barvy, svůj tým. Všichni jsme byli na Dakaru poprvé a tři dokonce ani nic nevěděli o motorkách. Byli to sponzoři a kámoši, ale zaplať pánbůh za ně, oni nakonec pomáhali mechanikovi, stavěli stany, zajišťovali vodu, připravovali mi snídani, čistili mi oblečení a udržovali pohodu. Byli jsme nakonec dobře sehraná parta.

Jak moc ovlivňovaly vaše závodění rozdílné teploty v průběhu jednotlivých tratí?

Na startu bylo okolo 30 stupňů, byli jsme v kraťasech, ale v půlce rally bylo 5, 6 stupňů a 300 kilometrů po dálnici před námi. Na motorce byla fakt zima, až když vyšlo slunce, tak se to zase dalo. Některé etapy jsme startovali v 5 hodin ráno, to se skočí na motorku a není jiné cesty než to protrpět, ale to oni dělají schválně, aby nás unavili a dostali nás na dno, kdy se mění myšlenkové pochody. Člověk začne uvažovat úplně jinak o životě. Já jsem byl většinou ještě vcelku pobitý, dost jsem padal, a to jsem si pak začal říkat proč to děláš(?) a zároveň jsem myslel na jídlo, na rodinu, na důležité věci…

Jaké jste měl pocity, když jste dojel do cíle poslední etapy?

Každý to prožíval jinak, někteří chlapi i brečeli. Byl jsem opravdu rád, že jsem to přežil. Úplně mi nevyšel poslední den, fakt jsem si myslel, že to nedojedu. 30 km před cílem jsem měl kolizi a uvědomoval jsem si, kolik jsem tomu již obětoval a nevěděl, jestli závod vůbec zvládnu… Bylo to těžké.

Byl jste v kontaktu s rodinou, s dětmi?

Bylo málo času, měl jsem hodně práce, ale volali jsme si a skypovali a já věděl, že na to nejsem sám. I když se to někomu může zdát bláhové, moje děti jsou pro mne motivací a do nových misí mi dávají energii. Často jsem se setkával s názory: „Teď když máš děti už to nebude nikdy takové, budeš mít větší strach…” Nevím, když se mi narodil syn, udělal jsem titul mistra světa, když se mi narodila dcerka, vyhrál jsem poprvé XGames. I ty všechny moje filmy a knihy dělám asi i hlavně pro to, aby tu po mě něco zbylo a až budu mít jednou vnoučata, tak aby se mohla podívat, jaký byl děda za mlada Kosík.”

Vedete děti k motokrosovému sportu?

Mají malé motorky, jezdíme na motoprocházky. Já bych si neodpustil, kdybych je nenaučil jezdit na motorce. Synka to moc netankuje, což je asi dobře. Je citlivější, při tom, co se ve freestyle motocrossu děje a co se ještě může dít, tak vůbec nevím, zda bych se na to zvládl dívat. Jezdíme spíše pro zábavu, ale když se zblázní a bude chtít být dobrý, tak ho podpořím, jak budu moc a je jedno, jestli to bude atletika, tenis nebo malování.

Lockdown snad už skončil a nebude se opakovat, jak jste toto období prožíval.

V roce 2019 jsem si polámal nohy a trápí mi to do dneška, ale do té doby jsem byl zhruba jen půl roku doma a půl roku pryč. Být doma 24 hodin i se ženou v jednom kuse do toho on-line výuka nebylo to jednoduché.Byl to zcela nový životní rytmus, ale otevřel mi třeba také cestu k pomalému pronikání do světa kryptoměn. Dříve jsem se radil s kamarádem, ten mi třeba zavolal, že to klesá, ať to rychle prodám, já prodal a ono to stouplo, pak zase ať nakupuju, ale kurz se ukázal nevýhodným. Nechal jsem tedy účet nějaký čas stát, ale věřil jsem, že přijde čas, kdy se k tomu vrátím a stalo se, ale už se neradím s kamarádem a vyhledal jsem

odbornou podporu. Každý den, když vstávám, tak ihned kontroluju, jak si PlatonCoin stojí (smích).

Vidíte v kryptoměně budoucnost?

Asi ano, vidíme všichni, jak ty cash peníze mizí, všechno začíná být digitalizované. Kdyby přišla nějaká rána, tak asi ty národní měny to zasáhne více než kryptoměny.

Jakou máte radu pro ty, kteří by si také chtěli založit účet?

Člověk nesmí být na penězích, které do toho dává závislý. Je to taková chlapská zábava, navíc se v této době kryptoměnám daří.

Ještě se dovolím vrátit k Dakaru, respektive vrátíte se vy za rok na Dakar?  

Asi se budu chystat, ale ještě uvidíme. Nyní je doba příprav, jednání se sponzory a uvidíme v jaké kategorii bych jel. Zatím mám nabídku jet v bugině, což by bylo i pro mne něco jiného, ale hlavně by to bylo bezpečnější. Pokud by to se sponzory nedopadlo a přeci jen bych měl chuť si to dát znovu na motorce, tak je tam ještě jedna kategorie Original by Motul

(Pozn. redakce: dříve malé moto), kde si vše zajišťuje každý jezdec sám. Je to levnější a není tedy v týmu tolik lidí. To je ten pravý Dakar, takhle to kdysi začalo. Je to brutálně náročné a já nejsem úplně technicky zdatný, musel bych se něco přiučit, ale rozhodně by to byl zážitek.

Máte z Dakaru i nějaký jiný poznatek, který Vás překvapil?

Rozhodně jsem byl překvapený z přístupu organizátorů. Měl jsem velmi smíšené pocity, něco ve smyslu: přineste hodně peněz, udělejte si všechno sami, hlavně aby vás tu bylo, co nejvíce. Když jsem viděl fotky, jak jsem vypadal před Dakarem a jak jsem vypadal po, tak to také bylo překvapení. Zhubnul jsem 8 kg, byl jsem samá vráska, úplně zničený člověk.

Se svým týmem jste nasbíral hodně materiálu, v jaké podobě ho přiblížíte svým fanouškům a příznivcům Dakaru?

Vyjdeme s filmem, který jsme tam natáčeli, ale kina jsou zatím zavřená. Rádi bychom s ním objeli republiku, máme také svůj merch, dělali besedy a byli v kontaktu s fanoušky. Teď je vše zavřené, budeme tedy čekat do června, když to neklapne, pustíme film on-line na naší platformě. Prozatím nevíme, jak to bude. Nejraději bychom se vydali na route show s exhibicí, ale zatím je to jen pohádkové snění.

Zavěrem se ještě dovolím zeptat, kde se vidíte zhruba za 5 let?

Já si vždycky něco řeknu, naplánuji a je to nakonec úplně jinak. Chci být hlavně zdravý, aby byly zdravé děti, aby se mnou vycházely, aby se prostě dařilo.

Děkuji za rozhovor.

Foto: Martin Tiso

Backstage: Lenka Žáčková