Vánoce mám rád a cítím při nich velkou nostalgii, říká herec Jiří Bartoň

Hraje divadlo, kde se dočkal řady krásných příležitostí, v televizních seriálech se objevuje vesměs v rolích sígrů, zpívá šansony. Vedle toho učí studenty herectví, ale zabývá se i numerologickými rozbory. Řeč je o Jiřím Bartoňovi (40), který vystudoval brněnskou FFMU a během let prošel alternativními scénami i kamennými divadly. Jaký má vztah k Vánocům, jak hodnotí letošní rok a co všechno má v plánu, o tom je celý tento rozhovor. Laskavý čtenář ať promine, že mu v rozhovoru tykám, ale nešlo jinak – přece se už známe nějaký ten pátek.

Blíží se Vánoce. Máš rád tyto svátky klidu a míru? Jak si je obvykle užíváš?

Vánoce mám rád a cítím při nich velkou nostalgii. Pravidelně se v tomto období pocitově i myšlenkově vracím do dětství.

Jaké jsi míval Vánoce jako mladý kluk, který tehdy ještě bydlel u rodičů v Kyjově?

Pamatuju si atmosféru starého gramofonu s pohádkami, když bylo zhasnuto a já pozoroval zářící ozdoby na vánočním stromku. Také si velmi dobře vybavuju Vánoce roku 1979. Tehdy jsem prošel kuchyní, kde má matka právě připravovala vánočního kapra, já se nadechl, rázem otekl a málem se udusil. Od té doby dost přesně vím, že mám alergii na ryby.

Koncem roku mnozí počítají a bilancují. Jak jsi na tom ty? Také počítáš a bilancuješ? Jaký to byl pro tebe rok? Pokud vím, tak jsi hodně točil pro televizi…

Ano, i já mívám bilanční tendence.  Můj rok 2017 byl velmi dobrodružný, zahájil jsem ho dvoutýdenním pobytem v nemocnici. Pak jsem se musel nějak odrazit ode dna, protože to bylo opravdu náročné. Ale jako za odměnu se na mě usmálo štěstí, a to i to vymodlené. Co se týká natáčení, potkalo mě letos sedm rolí a osmou budu ještě v prosinci točit.

Když se ještě vrátíme do tvého dětství, kdo byl oním hybatelem osudu, který tě svedl k divadlu a herectví?

Kdo byl hybatelem osudu? Myslím, že osud sám (úsměv). To je opravdu mocný pán…ať děláte, co děláte, stejně se jeho čaromoci nevyhnete…

Někde jsi řekl, že Adina Mandlová respektive její memoáry Dneska už se tomu směju, ti svým způsobem otevřely oči. Kolik ti bylo, když jsi tu knížku četl?

Ano, ta kniha mi otevřela oči do úplně jiného světa. Byl to svět nový a přitom jakoby mi byl důvěrně známý, jen do té doby zapomenutý. Byl to pro mě svým způsobem šok. To byly Vánoce roku 1990. Mně bylo třináct let, četl jsem Adinu a do toho poslouchal desku Marty Kubišové Lampa. Dodnes jsem na to nezapomněl a nikdy nezapomenu. To bylo tak silné období, že ho sám pro sebe označuju jako „před a po“.  Byly to velmi intenzivní pocity, které jsem zažíval. Jako bych tu ženu dobře znal. A způsob jejího humoru mi byl i v mých tehdy třinácti letech dobře srozumitelný.

V čem ti právě Adina Mandlová připadá zajímavá a lepší než třeba Lída Baarová, Hana Vítová či Nataša Gollová?

Já ale nechci kategorizovat a škatulkovat v tom smyslu že je někdo „zajímavější a lepší“ než ten druhý…  Každá z těch jmenovaných dam byla bez nadsázky velkou osobností a každé z nich si jednotlivě cením. Adina měla originální cynický humor a postupně si vypracovala ten svůj civilní a přitom niterný herecký projev, což není nic samozřejmého a také to není nic jednoduchého. Je za ní vidět obrovský kus práce. To ale za Baarovou, Vítovou i Gollovou taky. Přitom každá z nich měla velmi dramatický, pohnutý osobní život.

Ani Adinu Mandlovou neminula životní role, ať už to bylo třeba ve filmu Přítelkyně pana ministra nebo Kiki v Nočním motýlovi. Co tvoje životní role? Už přišla? Anebo ji stále vyhlížíš?

Já si před čtyřmi lety, po odchodu ze šumperského angažmá, sám pro sebe řekl, že strašně moc za všechno děkuju, že se mi splnil sen a co přijde dále, bude už takový „bonus navíc“.   Dnes vím, že jsem to chybně formuloval (smích). Člověk má sice s pokorou poděkovat za vše co bylo, ale také s nadějí a vírou vyhlížet dál (smích). Měl jsem štěstí na nádherné role. Z éry brněnského divadla Čára byl pro mě klíčový zejména Čapkův Foltýn. Ze šumperského angažmá pak referent z Hvězd na vrbě a třeba Důra z Rozmarného léta. Z období post-šumperského Pan Kaplan, pak Everyman se svým velkým duchovním tématem a nakonec smutný hrdina z Leviatana, posedlý židovský obchodník s mořskými korály…To všechno jsou určitě mé životní role. A budu rád, když k nim přibude další.

Je stále divadlo a herectví to, co chceš nadále bytostně dělat?

Ano, je to nadále právě ono.

Je to pár let, co jsi zakotvil v Praze. Jaké jsou pocity?

Bydlím v Praze třetí rok. První dva roky se mi velmi stýskalo po Moravě, teď už jsem se s Prahou nějakým způsobem porovnal a cítím se tu dobře. Já totiž o Praze nechtěl dlouhá léta ani slyšet, nechtěl jsem tam. Jenže… zřejmě to bylo z nějakého důvodu nevyhnutelné.

Letos jsi také začal učit. Co to všecko obnáší? To musí být přece úplně jiná disciplína…

Je pravda, že učení je jiná disciplína než herectví či zpěv, ale obojí mají jedno společné – a to je předpoklad vzájemného kontaktu. Vnímání se. To je hodně důležité.  Pokud tě diváci nevnímají, pak jsi jako herec při té konkrétní repríze prohrál. Podobné je to s učitelstvím. Je nádherné a smysluplné předávat něco dál vnímavým lidem. A já jsem za své studenty – tedy v naprosté většině studentky – vděčný. Tak nám společně držím palce, ať je ta naše vzájemná náklonnost trvalá. 

Vedle toho jsi před publikum opět a s úspěchem „oprášil“ šansony, které umíš. Budeš v tom i nadále pokračovat?  Jsou nějaké plány týkající se této tvé umělecké aktivity?

V tomto ohledu musím poděkovat Domu kultury v Kroměříži, který mě vyzval ke spolupráci. V listopadu jsem tam v sále Starého pivovaru vystupoval v rámci krylovského večera a zažil krásně vnímavé publikum. Na jaro roku 2018 připravujeme podobný pořad, tentokrát s filmovými melodiemi, a pak ještě další programy, o nichž ale zatím z pověrčivosti nebudu mluvit.

Kdy a kde jsi k těm šansonům vůbec přišel?

K šansonům jsem přišel v šumperském divadle, kdy jsme s kolegy připravili několikrát reprízovaný hudební večer. Ovšem jestli se ptáš, jak jsem přišel k těm konkrétním šansonům, pak to byly v naprosté většině melodie a texty mě blízké, které jsem si třeba už dříve sám pro sebe doma zpíval… Protože pro mě je důležité zpívat to, čemu věřím a čemu rozumím, než to, co je mi na hony vzdáleno a já bych to měl bez osobního vztahu k tomu pouze „reprodukovat“. Trochu jiná situace nastává při zpívání v muzikálech nebo hudebních inscenacích. Tam je ale zase třeba písním věřit tak, jako věříte té své roli, za kterou a ve které tu píseň zpíváte.

Učíš, hraješ, zpíváš… Najdeš čas ještě na numerologické rozbory?

Ano a moc rád, i když teď oproti třeba minulému roku méně často. Ty numerologické rozbory jsou pro mě zajímavé hlavně proto, že mohou dotyčnému člověku naznačit nový úhel pohledu, ze kterého se sám na sebe může dívat a který by ho třeba dříve nenapadl. A také proto, že mu může některé jeho vlastnosti a potenciály pomoci lépe pojmenovat a tím pádem zvědomit.

Jak hodláš trávit poslední den v roce a jestlipak si dáš na Nový rok nějaké předsevzetí?

Jak budu trávit Silvestra, zatím vůbec netuším. Třeba poslední den minulého roku jsem byl celý den i noc sám - ale ani mi to nevadilo, pokud si dobře pamatuju. Jak jsme si povídali o té tendenci bilancovat, je pro mě důležité ohlédnout se dozadu a vědět, že jsem nikomu neublížil. A pokud mám podezření, že se tak mohlo stát – a třeba i nevědomě, v duchu se dotyčnému omlouvám. To je pro mě dost klíčový proces, tohle sahání si do svědomí. Ale ten pocit vyjít „čistý“ vstříc dalšímu novému roku, bez morálního dluhu, ten je k  nezaplacení. A je pro mě důležitější než mít nějaká „předsevzetí“…

Robert Rohál

Foto: Robert Rohál a archiv Jiřího Bartoně