Jarda Šíma: Když dobrodruh a cestovatel musí odložit boty z toulavého telete…

Jardu Šímu, optimistického dobrodruha a cestovatele jsme před nedávnem potkali v Brně na Motosalonu. Tento urostlý sympaťák má na svém motokontě neuvěřitelných 1 500 000 km. Jeho slogan: „Den, kdy nesedím na motocyklu, je jako bych nežil“, však dává tušit, že to nebyla poslední meta. Jak se mu však daří o pouhé 2 týdny později, kdy jeho plány vzaly za své díky nebezpečnému koronaviru? Jak se mu daří, když musel odložit boty z toulavého telete, jak zvládá současný mimořádný stav? Tak na to vše jsme se ho zeptali za vás a rozhovor vám přinášíme.

Jak je cestovateli, který nemůže za hranice všedních dnů?

No teď asi hodně překvapím, ale jestli si někdo myslí, že se v nastalé situaci nějak trápím, svrbí mě dlaně a koušu se do rtů, tak to se tedy šeredně mýlí. Je pravda, že můj životní slogan „Den, kdy nesedím na motocyklu, jako bych nežil“, teď dostává na frak, ale já si naopak tento neplánovaný oddych užívám.

První nepotvrzené prognózy jsou, že nebudeme mít možnost volně cestovat zhruba rok, možná i dva. Co to pro Vás znamená, jak se s tím popasujete?

Koneckonců už jsem se za těch 36 let v sedle mnoha motocyklů narajzoval dost. K dnešnímu dni je to přesně 1 562 570 km, což představuje 39 objetí zeměkoule po rovníku, tak si dám klidně rád nějaký ten oddych. Možná se mi to říká s takovou lehkostí i proto, že už mám letos najeto krásných 7000 km po přenádherném Novém Zélandu na ještě krásnějším motocyklu Indian Chieftain Elite.

Pokud mi to má být líto, tak ne kvůli mně (já už tam byl 18 x), ale kvůli mým motocyklovým přátelům. Hned začátkem dubna jsem totiž měl odvést čtyřčlennou partu do Dakaru k mému oblíbenému Růžovému jezeru, se kterým jsem „srostl“ v roce 2004. To jsem sem poprvé dojel společně s dakarskou rallye, coby novinář na motocyklu, jedoucí po asistenčních trasách. Mrzí mě, že jim toto mystické místo letos neukážu.

Co budete dělat v několika následujících týdnech, máte nějaký náhradní program?

Třeba ten čas, po který budu sedět disciplinovaně doma, odříznut od motocyklu, protože nechci přidělávat případnou práci záchranným a zdravotnickým složkám, nějak smysluplně využiji. V PC mraky fotografií a videí a jsem taky před slavnostním otevřením mojí trvalé expozice „Motocykly s vůní dálek“. Ta bude v již dlouho fungujícím JAWA muzeu v Rabakově a návštěvníci v ní najdou všechny nejdůležitější motocykly mého života. Samozřejmě zde bude Jawa 350 se kterou to v roce 1984 všechno začalo, nechybí pověstná dvěstětisícová Honda Africa Twin, nebo BMW F 800 GS s rovným čtvrt milionem kilometrů. Z malých motocyklů to bude Jawa New Pionýr a čínská replika Hondy Monkey, se kterou jsem v roce 2015 navštívil české vojáky v malijském Bamaku. Vše samozřejmě doplněno fotografiemi a artefakty z cest. Takže nudit se určitě nebudu.

Kdy si myslíte, že budete mít šanci a nejen vy, se vydat na nějakou delší cestu?

Pevně věřím, či spíš v to doufám, že v druhé polovině roku už bude možné nějakou zahraniční cestu uskutečnit. Nerad bych totiž slevil z tempa cca 50 000 km ročně, které už dlouhodobě držím, ale nebude-li možné vyrazit za hranice, budu stejně jako v samých začátcích svého ježdění na motocyklu, brázdit naši republiku křížem krážem. Jen ten, kdo má projeto velký kus zahraničí, dokáže plně pochopit a také ocenit, jaké historické památky skrývají naše města a vesnice a kolik je kolem nás přírodních krás.

Co když opravdu „nouzový stav“ potrvá celý rok?

Pamatuji dobu, kdy se člověk za hranice (tedy ty západní), nedostal vůbec, nebo jen velmi problematicky. No a jelikož jsem životní optimista, věřím, že úplně nejpozději v příštím roce budu moci rozšířit počet nově navštívených států (prozatím 96) a pln energie vyrazit dál ke splnění životního cíle, kterým jsou dva miliony kilometrů. Můj motocykl Honda CRF 1000 L touží po další náloži kilometrů (prozatím 144 530) a v plánu je i zápůjčka jiných značek, které bych rád otestoval nějakou zajímavou cestou po nevšedních trasách...